Střípky z mého podivného života

»Měla bys to napsat,« říkávaly přítelkyně, když jsme se občas sešly ve Kdyni v Pošumaví v bývalém honosnějším hotelu Bílý lev a já přidala k obecnému povídání střípky vzpomínek z mého podivného života. Mnohé z nich odvál do nenávratna čas, ale na jiné se zapomenoutnedá.

Přišla jsem na svět v malé chaloupce, ve vesničce Smržovice, která je mezi Klatovy a Domažlicemi. Tatínek Josef byl nezaměstnaný tesař, tehdy totiž probíhala nejhorší celosvětová krize a nikdo nestavěl. Při mém porodu v lednu 1932 asistovala i moje čtyřletá sestřička a o jedenáct let starší bratr lítal venku s partou kluků.

U maminky Otylky, pro kterou to byl třetí porod, propukla těžká laktační psychóza, kterou trpěla i po předchozím porodu, ovšem tehdy se ji podařilo jakž takž zdolat. Její stav byl natolik vážný, že byl z Kdyně povolán pan doktor Vodenka, který tatínkovi poradil, jak s maminčinou nemocí bojovat. Tatínek se snažil, ale zároveň naslouchal i radám sousedek, a když přijel lékař na kontrolu a zjistil, co všechno s maminkou vyvádí, rozzlobil se a přestal ji léčit.

Tragédie

Nemoc poté propukla v plné síle a maminka nebyla schopná normálně myslet. Do mého narození vedla malý vesnický obchůdek se smíšeným zbožím a pokračovala v tom i poté, kdy měla psychické problémy. Zákazníci toho využili, brali si zboží bez placení a manko narostlo do výše 40 tisíc korun, což byly za první republiky obrovské peníze.

Ale přišlo se na to až poté, kdy došlo k tragické události, která mě navždy poznamenala. Tatínek odcházel každý den z domova, aby sehnal nějakou práci za pár korun, a se strachem nechával doma pološílenou ženu se třemi dětmi. Ale věděl, že to tak dál nepůjde, a tak napsal do léčebny pro choromyslné v Dobřanech, zda by maminku nepřijali. Protože neměl na příslušný poplatek, odepsali mu: »Jako sociální případ ji přijmeme, až k tomu bude vážný důvod.« A k tomu došlo vzápětí.

Maminka jednoho dne vzala kuchyňský nůž a snažila se uřezat ruce mé starší sestře Libušce, i mně, pětiměsíčnímu miminu, pak se pořezala sama. Když se objevila celá zakrvácená u sousedů Lukešů, hned k nám běželi, všude plno krve, hospodský Stauber, který měl ve vsi na starosti první pomoc, zaškrtil mně i sestře rány, abychom nevykrvácely. Soused Fritz skočil na koně a tryskem ujížděl pro pana doktora Vodenku, ten usedl do jediného kdyňského taxíku a za chvíli se snažil udělat, co se dalo. Moje ruce už nezachránil, visely jen na kůžičce, musel je odstranit a zoufalý tatínek je pak »pohřbil« na zahrádce pod rozkvetlou růži. Libuška měla ruce v zápěstí uříznuté tak na půl, také ji ošetřil a zrovna tak i pořezanou maminku. Mě a sestru odvezl pan taxikář Mařík do klatovské nemocnice, pro šílenou matku přijeli z ústavu pro choromyslné z Dobřan. Nešťastný otec se jí ptal: »Otýlo, proč jsi to udělala?«

»Aby nikdy nemusely pracovat,« odpověděla maminka, která za necelé tři roky v dolanském ústavu zemřela. Z šílenství se už neprobrala.

Nic z toho si pochopitelně nepamatuji a ani moji blízcí o tom nemluvili. Bratr Toník, tehdy jedenáctiletý, v osudnou chvíli nebyl doma a později o tom nikdy neřekl ani slovo. Až teď, když jsme zestárly, zavzpomínala má sestra Libuška, které tehdy bylo skoro pět, na některé momenty, které jí hluboko utkvěly v paměti.

Vzpomínala, jak šla s maminkou z návštěvy u strýčka ze Lhoty, po cestě zlobila a ona si pak ve své dětské hlavičce myslela, že ji maminka potrestala za neposlušnost. A právě Libuška mě naučila maminku milovat, protože o ní vždycky moc hezky mluvila. Prý nám krásně zpívala, před spaním vyprávěla pohádky a byla vůbec hodná.

V klatovské nemocnici nás operoval primář Karel Dobruský. Mně už jenom zašil zbylé pahýlky, Libušce se snažil zachránit obě ruce, operoval ji sedm hodin a opravdu se mu to podařilo, i když to dlouho nebylo jisté.

Po propuštění z nemocnice nastaly zlé časy. Jako chudé děti bez matky jsme se musely stravovat »po střídě«, jak se nazývalo střídavé stravování u bohatších lidí.

Tatínek bral každou práci, často nás muselnechávat doma samotné. Někdy nás hlídala jeho stařičká matka, ale většinou mě měla na starosti sestra Libuška. Často vzpomíná na období, kdy začala jako šestiletá chodit do obecné školy v Loučimi, ještě měla v dlaze pravou ruku, protože se jí dlouho hojila, na nohou jenom dřeváčky bez punčošek. Děti sedláků ze vsi si na ni každý den počkaly jako na »žebrotu« a zmlátily ji. Aby se tomu vyhnula, začala chodit, až když byly ve škole. Ale zase si musela za pozdní příchod stoupnout před lavice a pan učitel jí nařezal rákoskou přes obě ruce. Nedbal, že má jednu v obvazech. Postěžovala si bratrovi Toníkovi, ten si na její spolužáky počkal, pořádně jim nandal a od té doby měla Libuška pokoj.

Bratr Toník také neměl jednoduché dětství a mládí, i když jeho maminčino šílenství nepoznamenalo. Ale jak vím od jeho dcery, mé neteře, chodíval cestou do školy střílet veverky, protože od myslivce dostával za každou zastřelenou korunu. Brzičko ráno chodíval s tatínkem do lesa na houby, které pak prodával na náměstí ve Kdyni, aby mohl koupit domů chleba.

Toník byl celý život náš andělíček strážníček. Často za námi jezdil do ústavu, o prázdninách si nás brával k sobě domů a vždycky tady byl, když jsem pak potřebovala pomoc a sama bych to nezvládla. Až dnes chápu jeho obětavost, i jeho ženy Hanky. A stejně laskavou povahu má i moje sestra a také bratrova dcerka. Obě se jmenují Libušky a zpříjemňují mi stáří.

Jedličkův ústav

Většinu svého dětství jsem prožila v pražském Jedličkově ústavu a zasloužil se o to kdyňský krejčí pan Prokop Holý. Byl to správný chlap, ostatně byl jedním z těch, kdo založil v roce 1921 v Kdyni KSČ. Když se dozvěděl, v jak zoufalé situaci se nachází rodina nezaměstnaného chalupníka Halamy ze Smržovic, napsal o tom do novin. A zanedlouho se u nás objevilo auto z Prahy, a že si jedou pro dvě postižená děvčata a odvezou je do Jedličkova ústavu. Tatínekdal rychle dohromady naši chudičkou výbavu a s těžkým srdcem se s námi rozloučil. Mně bylo dva a půl roku, Libušce šest a půl.

Libuška dodnes vzpomíná, jak byla u vytržení z velkých domů v Praze, i z toho, že dostala pěkné oblečení, každý den dosyta najíst a mohla chodit do školy v budově, kde bydlela. Prý si myslela, že se dostala do nebe.

Já si z té doby vybavuji jen malé střípky. V Jedličkově ústavu nebyla školka, nepřijímali tam děti v předškolním věku a takhle malá jsem tam byla jediná. A jelikož jsem byla roztomilý blonďatý prcek, stala jsem se záhy mazlíčkem všech. Později tam přišel ještě jeden předškolák, Saša Holináč, který měl od narození jen předloketní pahýlky obou rukou. Když se jeho maminka vdala, jmenoval se Lexa Fischer, vystudoval techniku, stal se profesorem ČVUT a jeho život by určitě stál za román.

Jedličkův ústav měl v roce 1935, kdy jsme tam přišly, tři budovy. Starý ústav, my mu říkali »starák«, novou budovu, které se říkalo novostavba, a nemocnici, kde doléčovali Libušce pravou ruku. Protože jsme byly s Libuškou čtyři roky od sebe, nebyla jsem s ní jako dítě ve styku, a tak jsem dlouho nevěděla, že tam mám sestru. Vybavuji si z té doby třeba starostlivou vychovatelku Kosinovou, která žila s rodinou v nové budově, říkali jsme jí mamičko, často jsem bývala u ní doma a pamatuji si, jak jsem se jednou celá zmalovala před toaletkou její rtěnkou a ještě se napudrovala. Ani se nezlobila. Pan učitel František Spáčil mě rozmazloval a vždycky pro mne měl bonbón, ráda jsem pomáhala zahradníkovi panu Pokornému. Pracovaly tam pěstounky, které se staraly nejen o nás, ale i o naše hadříky, které nám často zašívaly. Starší chovanci nám zase hráli loutkové divadlo a na Mikuláše i velké představení s anděly a čerty. Měli pro nás »malé« připravené i dárečky.

Všeuměl pan Ptáček měl na starosti údržbu celého ústavu, vytápění budov, kreslil návrhy na ručně tkané koberce, které vyráběly v kobercovně ústavu starší chovanky. Měl těžkou skoliózu, byl hluchoněmý, ale naučil se pár slov, mně například říkal celý život »Malá Anynka«. Před válkou se utkal podle jeho návrhu obrovský koberec pro firmu Baťa, do něhož byly vetkány krásné boty. Pokud mám z ústavu nějaké fotografie, jejich autorem je také on. Byl svobodný a ústav byl jeho celý život. Před válkou bydlel v malé místnosti u vchodu do budovy, protože ještě vykonával funkci vrátného. Tam také kreslil své kobercové návrhy na drobně čtverečkované archy.

Ústav byl náš domov a tatínek později s dojetím vzpomínal na to, jak za námi přijel do Prahy, já se prý před něj postavila, pahýlky v bok a zeptala: »Tak vy ste ten náš tatýnet?« V roce 1938 zakoupil ústav letní ozdravovnu v Lochovicich u Zdic, na kterou finančně přispěl ředitel ústavu pan Augustin Bartoš z příjmů ze své literární činnosti. To byl skvělý člověk, vedl ústav čtvrt století, vytvořil osnovy pro výchovu postižených dětí, pracovali jsme, sportovali, a pro nás, bývalé chovance, je nejhezčí vzpomínkou jeho útlá knížka U nás u Jedličků.

Za války

Přišel však rok 1938 a zanedlouho vypukla druhá světová válka. Na jaře 1939 jsme odjeli z Prahy do Lochovic, budovy pražského ústavu okamžitě zabralo SS a zůstalo tam celou válku. My jsme tedy museli zůstat šest let v Lochovicích. Pro nás to ale bylo to nejhezčí dětské období, protože tam bylo krásně. Měli jsme k dispozici čtyři samostatné budovy a k tomu krásný velký park, úplný ráj. V každé budově byly ložnice, jídelna, která zároveň sloužila jako třída na vyučování, kuchyňka, umývárna, WC a pokoj pro učitele a ředitele.

Nejmenší budově se říkalo domeček a byly tam umístěny nejmenší děti, které navštěvovaly první a druhou třídu. Třetí a čtvrtá třída byla umístěna v objektu zvaném hospodářství, byl v něm byt hospodáře pana Kořínka, který se s celou rodinou staral o krávy, prasata, slepice, přilehlá pole a louky, a to řešilo nedostatek potravin během války. A tak jsme i my děti sušily sena i otavy, dobývaly brambory, což končilo ohníčky, pálením natě a pečením brambor přímo na poli. Občas se provedla i zabíjačka prasátka »na černo«, o které se nesmělo mluvit. Větší kluci chodili tajně prasátkům do pařáku na brambory, nebo se vkradli do kurníku a pili syrová vajíčka.

Pak tam byl zámeček, honosnější budova, kde bydlel pan ředitel Spáčil, který vyučoval pátou až sedmou třídu. Zámeček byl udržován v původním stylu, kdy tam bydlela šlechta, topilo se ve velkých kachlových kamnech, kterými se velké místnosti, kde byly ložnice, třídy i hygienická zařízení, nedaly pořádně vytopit. V zámečku byla také velká spíž a kuchyně, kde kuchařka Anička vařila pro celý ústav.

Čtvrté budově se říkalo lázně, a kdysi tam opravdu lázně byly. Zůstala po nich řada van na koupání a tradovalo se, že tam prý byla léčivá voda. Kromě toho tam byla prádelna a žehlírna, kde kralovala pradlena Blaženka. Tam jsem už jako dorůstající děvče ráda zaběhla a naučila se tam žehlit a šít na šicím stroji. K lázním patřila i malá kaple, kde byl na oltáři krásný obraz od malíře Adolfa Liebschera, vedle stál velký kříž s klekátkem. Tam jsem se jednou úpěnlivě modlila, když se mi podařilo ztratit ústavní svetr. To už jsem chodila do šesté třídy. Pro vysvětlení — ústavní oblečení dostávaly děti, které nemohli oblékat chudí rodiče. Napsala jsem domů, vylíčila, jak svetr vypadal, a když mi z domova poslali téměř stejný, byla jsem přesvědčená, že jsem si ho vymodlila.

Během války nás učili také bývalí studenti vysokých škol, které tak ústav chránil před totálním nasazením a dalšími postihy. Učili nás medici Trnka, Jiřičný, téměř profesorka Marijánová, nedokončení pedagogové Kočí a Metelka. Právě posledně jmenovaného jsem měla ráda, půjčoval nám Mladého hlasatele a my chtěli být jako Rychlé šípy, o nichž se v tom časopise psalo. Založili jsme si klub Mikroby, v němž bylo deset kluků a já. Tehdy jsem také zjistila, že mám v ústavu sestru. Někdo jí žaloval, že čtu v parku tajně rodokapsy, tak mi přišla vlepit výchovnou facku. Když jsem se rozčilovala, řekla, že na to má právo, protože je má sestra. To bylo překvapení!

O panu učiteli Metelkovi, který nás učil necelé dva roky, jsme se po válce dozvěděli, že pracoval během okupace v ilegální organizaci KSČ, a teprve tehdy nám došlo, že jeho časté cesty s batohem nebyly turistické. Byl ve spojení s parašutisty, kteří se vrátili z Británie, a když došlo k atentátu na Heydricha a jejich odhalení, odešel pan učitel Metelka na Ostravsko, kde pracoval jako havíř.

Ano, měli jsme statečné učitele, jen jeden z nich se jednou objevil v německé uniformě, jmenoval se Sklenář, a sklidil všeobecné pohrdání. I nás dětí. Nevím, jak to naši vychovatelé dokázali, ale my děti jsme věděly, že Němci jsou nepřátelé, obdivovaly jsme Masaryka, Beneše, četly Jiráska, Sienkiewicze a další zakázané autory.

Kamarádila jsem se se stejně starým Lexou, lítali jsme celé dny v parku a nic nám nechybělo. Když jsem začala chodit do první a druhé třídy, učila mě paní učitelka Novotná, které jsme říkali Terezičko, a všechno, co umím, tedy hlavně psát a šít, mě naučila ona. Terezička, která se později provdala za pana ředitele Bartoše, se mnou měla svatou trpělivost a všechny děti ji měly rády, i moje sestra Libuška, ta ji milovala jako matku.

Možná to někomu bude připadat absurdní, ale pro mne to byla nejhezčí část mého života. O prázdninách jsme jezdily se sestrou Libuškou na jeden měsíc domů do Smržovic. Polovina dětí ovšem musela zůstat v ústavu, aby ho Němci nezabrali. V Lochovicích na statku u velkostatkáře Pospíšila totiž byli ubytováni příslušníci Hitlerjugend a ti se považovali za něco víc, než jsme byli my, děti z ústavu. Když jsme se s nimi někdy potkaly, musely jsme sestoupit z chodníku a nechat je přejít.

Další sestřička

Doma během let nastala změna. Tatínek se podruhé oženil a narodila se naše sestřička Jiřina, kterou jsme s Libuškou měly od začátku moc rády, a náš hezký vztah nám vydržel dodnes. I to byl důvod, proč jsme se pokaždé těšily domů. Stále cítím tu krásnou vůni rozpálené trávy a mateřídoušky, která mě omámila už v okamžiku, kdy jsem vystoupila na nádraží z vlaku.

Ráda jsem se doma schovávala na půdě, kde vonělo seno a byly tam poklady po mamince Otylce – Listy paní a dívek, kde byl kreslený seriál o pejskovi Punťovi a jeho psí slečně Kikince, přečetla jsem si tam článek o norské krasobruslařce Sonje Henie či německé herečce a zpěvačce Marlene Dietrichové. Byly tam maminčiny parádní šaty až na zem, plné knoflíčků, knížky od Václava Beneše Třebízského a Aloise Vojtěcha Šmilovského, které si svázal tatínek z novin, kde vycházely jejich romány na pokračování. Naučil se to během první světové války na frontě.

Také jsem chodila pást husy, kam jsem si pokaždé vzala nějakou knížku a četla si. Tím pádem se mi jednou stalo, že se husy zatoulaly na sousední pole, kde bylo ještě obilí, a jeho majitelky je zahnaly k sobě domů. Dostala jsem od tatínka poprvé a naposledy výprask, když jsem se bez deseti hus vrátila domů, ovšem dopadlo to dobře, sousedky husy večer vrátily.

Sestra Libuška zase pomáhala v domácnosti a jednou mně poručila, abych za ni aspoň vytřela. Nevěděla jsem, jak vyždímat bez rukou hadr, ale poradila jsem si i s tím, jako ostatně se vším, co mě v životě potkalo. Libušce pak dlouho bylo líto, že to po mně chtěla.

Studentka

Když skončila válka, rozhodovalo se o tom, kdo z nás má šanci udělat zkoušky na gymnázium v Příbrami. Vybrali pět kluků a děvčat, mě i moji sestru Libušku, která do té doby navštěvovala měšťanku v Lochovicích, neboť v ústavu byla jen obecná škola. Během války dál studovat nemohla, protože české děti s handicapem na střední školy nesměly. Na zkoušky nás připravovala dcera bratra zakladatele ústavu Rudolfa Jedličky, která sama trpěla těžkým zdravotním postižením po dětské mozkové obrně. Obtížně mluvila, a přesto nás připravila dobře.

Zkoušky jsem udělala, přijali mě do tercie gymnázia a byla ze mne studentka. Jezdili jsme do Příbrami vlakem. Vzpomínám, jak se mi jednou při sněžení úplně rozmočila moje papírová aktovka, a všechno učení jsem sbírala v blátě. Pak jsem od pana ředitele dostala takovou maličkou koženou aktovčičku, se kterou jsem svoje gymnaziální studia dokončila.

Tercii a půl kvarty jsem absolvovala v Příbrami, poté jsem přešla do Prahy. Po válce odešli školáci Jedličkova ústavu do Liberce, učni a studenti se vrátili do Prahy, kde byly naše budovy po německých vojácích dány do pořádku. V tak zvaném »staráku« byli ubytováni kluci, dívky zase v novostavbě. Dospívající i dospělá děvčata byla ubytována v pokojíčcích v nové půdní nástavbě, na oběd jsme chodily do »staráku«, o prádlo a další věci jsme se již musely postarat samy. K našim pokojíčkům však nejezdil výtah, a tak jsem kamarádku Jiřku Kirchnerovou, která po schodech nemohla, vynášela na zádech. To bylo mezi námi samozřejmé, pořád jsme si pomáhali.

Učni se většinou vyučili v dílnách, které zřídil pan profesor Jedlička již po první světové válce pro zmrzačené vojáky. Byla tam truhlárna, knihařství, kobercovna, ortopedie-bandáž, obuvnictví, ruční vyšívání a zahradnictví. Realizovaly se tam velké zakázky pro různé zákazníky. Vzpomínám na vlajku pro organizaci Sokola, na které byl dokonale vyšitý velký sokol.

Po válce jsme navštěvovali veřejné pražské školy, od různých středních až po univerzitu, a veškeré zaopatření a ubytování jsme měli v ústavu. Já začala navštěvovat Státní reálné gymnázium v Praze VI. Měli jsme dopolední a odpolední směny, učebnice žádné, a tak jsme si museli vše zapisovat. Byli jsme rozděleni na klasickou větev, kterou jsem navštěvovala i já, kde jsme měli latinu, francouzštinu a ruštinu, a na technickou větev, kde byla angličtina a deskriptiva.

Zažila jsem tam i rok 1948 a byla nadšená ze všech událostí, které vyvrcholily v únoru demisí vlády. Ve třídě jsem ale byla bílá vrána, protože prostředí v naší vyšehradské škole bylo hodně klerikální. Ale já byla vychována jinak. Tatínek i zemřelá matka byli v českobratrské církvi, stejné vyznání jsme měly i my děti, navíc jsem vždy inklinovala k levicově smýšlejícím lidem, a ovlivnil mě i herec Jindřich Plachta, poctivý komunista a laskavý člověk, který měl nad naší školou patronát.

Velká láska

V roce 1949 byla naše škola změněna na učňovskou a my byli od septimy rozděleni do různých gymnázií po Praze. Přešla jsem do septimy v Londýnské ulici a vedle toho jsem v ústavu založila amatérský recitační kroužek. Nastudovali jsme Wolkerovu báseň O milionáři, který ukradl slunce, a jezdili vystupovat po fabrikách i vysokých školách. Když tam byly schody, kamarádku Jiřku jsem si hodila na záda a všechno jsme vždycky zvládly. Přihlásila jsem se i do recitační soutěže Svazu mládeže, kde zasedal v porotě i spisovatel Pavel Kohout, a obsadila jsem první místo.

V ústavu tím byli nadšeni, a tak mě začal připravovat herec Zdeněk Jiříčný, bratr našeho pana učitele, na přijímací zkoušky na DAMU. Počítala jsem kvůli svému postižení s možností práce v rozhlase, ale všechno dopadlo jinak. Divoce jsem se zaláskovala do truhláře Zdeňka Černého‚ který se vyučil v našem ústavu. Bylo z toho těhotenství, konec školy a v červenci 1950 svatba. V ústavu jsem už nemohla zůstat, a tak jsem se s pár hadříky objevila u Zdeňkových rodičů v Čáslavi. Tatínek byl moc hodný, ale jeho nevlastní matka mě nemohla vystát. Byla jsem již ve vysokém stupni těhotenství, když jsem poprosila v dopise sestru Libušku, aby mě odtud odvezli. Vzali mne nejdříve k sobě na Vysočinu a pak mě bratr Toník odvezl do Smržovic k tatínkovi a jeho nové rodině. Zdeněk zůstal v Praze, kde jsme měli podanou žádost o byt.

Zdeněček

Syn, který dostal jméno po tátovi, se narodil 29. 10. 1950 v nemocnici v Klatovech a na svět ho přivedl pan doktor Karel Dobruský, který mi jako maličké zachránil život. Okamžitě mě poznal: »To je naše Andulička,« slyšela jsem jeho slova těsně před tím, než mi provedl císařský řez. Sestra Libuška i já jsme se mnohokrát za ním chtěly později rozjet a poděkovat mu. Ale nestihly jsme to. Odešel předčasně, koncentrační tábor se zle podepsal na jeho zdraví.

Po narození syna se manžel Zdeněk přistěhoval do Smržovic a začal pracovat v Klatovech v Jitoně. Tatínek se svou ženou i moje sestra Jiřinka se moc snažili, aby nám u nich bylo dobře. Čtrnáctiletá Jiřinka, která studovala v Domažlicích gymnázium, mi pomáhala jako dospělá, zastupovala tak mého manžela, který velmi často zapadl do hospody U Pasáčků. Ale s penězi jsme problém neměli, dostali jsme třicetitisícovou novomanželskou půjčku a do roka a do dne nám přišla z Prahy zpráva, že nám byl přidělen byt.

Z bytu v Ostrovní ulici, přímo u Národního divadla, jsme byli nadšení. Ovšem netušila jsem, co mě v té pražské kalvárii čeká. Byt ve starém třípatrovém domě s točitými schody byl bez výtahu, koupelna nepoužitelná, neboť předchozí nájemník, starý pán, v ní skladoval uhlí, aby ho nemusel tahat nahoru. Takže odpad byl úplně zanesený.

Původně třípokojový byt byl rozdělen jen zamknutými dveřmi na dva. V jedné místnosti bydlela starší paní Škáchová, která z nás, s malým dítětem, byla pramálo nadšená. Zbytek bytu jsme dostali my. Nábytek jsme neměli téměř žádný, a tak v jednom pokoji stála jen malá skříňka, kterou Zdeněk vyrobil k učňovským truhlářským zkouškám, do níž jsem umístila svoji největší vzácnost, knihy, na které jsem si naškudlila během studií. Ještě jsme měli kuchyň, kde stála kamna a starodávná kredenc z bazaru, stůl, židle a dětská postýlka. Vedle byla ložnice s jednou starou skříní a manželskou postelí, kterou Zdeňkovi dovolili vyrobit ve firmě Výstavnictví, kde začal pracovat.

Byt s námi od začátku obývaly štěnice, moje velké trápení. Nejdříve jsem s nimi bojovala s DDT, a když jsem dala dohromady trochu peněz, objednala jsem vysíření, ale protože paní Škáchová k sobě deratizátory nepustila, bylo to zbytečné.

Zdeněk chodil z práce do hospody U Zpěváčků, kde nechával většinu peněz z výplaty, a já postupně odnášela své knižní poklady do antikvariátu, abych měla na jídlo. Občas mi vypomohla sestra Libuška, která přijela na návštěvu a přivezla nějaké oblečení na malého Zdeněčka. Většinou se objevila se svým synkem Pepíčkem, který se jednou vyčůral z pavlače na dvorek rovnou do brambor, které tam škrábaly ženy pro hostinec v přízemí našeho domu. Byl tak zvyklý z Vysočiny.

Anička a Pavlík

Brzy jsem zjistila, že čekám další dítě. Když jsem si představila, že bych do těch točitých schodů do třetího patra tahala kočár se dvěma dětmi, začala jsem se zajímat o nějaké bydlení v přízemí. Náhodou se tam opravdu dvě místnosti uvolnily, sice se záchodem na dvorku a vodou na chodbě, ale zato s malým nájmem. Protože jsem věčně bojovala s penězi, byla jsem za tu možnost ráda. Do bytu vedly dvojité dveře, mezi které udělal Zdeněk poličky, a měli jsme tím pádem spížku, dokonce se pustil do nábytku do obýváku, ale ten nikdy nedodělal. Já často otravovala na byťáku ve Vodičkově ulici, protože jsem toužila po lepším bydlení, a chodila jsem tam nejen s malým Zdeňkem, ale i Aničkou, která se mi narodila 13. června v podolské porodnici. Nechtěla jsem, aby děti vyrůstaly v ubohém bytečku, kde se koupaly v plechové vaničce, ve které jsem na valše i prala.

Jelikož neexistovala antikoncepce a já nevěděla, jak se před těhotenstvím chránit, čekala jsem brzy třetí dítě. To už jsem byla vážně vystrašená. Byli jsme stále bez peněz, v ubohém bytě. Abych vše zvládla, zajistila jsem si na dobu před porodem třetího dítěte pro Aničku na celý měsíc jesle, čtyřletého Zdeňka měl hlídat táta. Porodní bolesti jsem dostala na byťáku, kde jsem byla od rána s oběma dětmi. Odjela jsem tramvají do porodnice na Klárov, kde ale malovali a poslali mě do Londýnské ulice. Obě děti měly hlad, byly unavené a já zoufalá a s porodními bolestmi. Naštěstí se nás ujala příslušnice Veřejné bezpečnosti a za hodinu, 3. června 1954, se narodil Pavlík.

Zřejmě tohle pracovníky bytového odboru obměkčilo, protože brzy nám přidělili byt ve Vršovicích. Byl v nové zástavbě, s dálkovým topením, koupelnou s WC, s velkou společnou prádelnou, dokonce i s mandlem. Ale ještě před přestěhováním jsem se rozhodla, že si seženu nějakou domácí práci. Už jsem věděla, že na svého muže se spoléhat nemohu.

Drutěva

Když ale potenciální zaměstnavatelé viděli moji amputaci obou rukou, vždy mě slušně odmítli. Byla jsem zoufalá, ale pak mi kdosi poradil, abych se obrátila na organizaci, která tehdy začala pracovat pro invalidy při Národní frontě. Sídlila ve Školské ulici, kam jsem se hned vydala a kde mi jistý pan Knížek, sám po dětské obrně, doporučil Drutěvu – Družstvo tělesně postižených. Přijali mě do kartonážní výroby a já doma lepila různé krabičky a parádnější pouzdra. Ale byly to se třemi dětmi nervy. Když na sebe jednou čtyřletý Zděnda málem vylil kotlík s horkým klihem, rozhodla jsem se, že půjdu pracovat do dílny.

Podařilo se mi nejmenšího Pavlíka umístit do Krče do týdenních jeslí, kam jsem ho vozila vždy v pondělí ráno a dodnes je mi to líto. Zděndu jsem každý den vozila do školky u Železničního mostu a Aničku do jeslí Na Slupi. Já směřovala do práce do Vršovic, později do Lesní ulice na Smíchově.

I přes všechny nesnáze byl život s vlastními penězi veselejší. Manžel sice zcela propadl hospodám, ale já už na něho nespoléhala.

Manžel na šikmé ploše

Začala jsem pracovat ve Svazu invalidů, dokonce jsem vykonávala nějaké malé funkce, a tak se stalo, že mi jednou přidělili týdenní rekreaci v Polsku u Baltu. Tehdy jsem ještě věřila, že se táta o děti postará, ale bohužel se tak nestalo. Pavlíka na neděli nevyzvedl z jeslí, takže si ho musela vzít jedna ze sester domů. Druhé dvě děti našla sestra Libuška večer bez večeře brečet v okně, když se u nás náhodou zastavila. Děkovala jsem tehdy té šťastné náhodě a děti už jsem nikdy neopustila ani na den.

V Drutěvě mi časem umožnili, abych se zapracovala jako mzdová účetní, což bylo fajn, protože jsem si platově polepšila. Ovšem peníze jsem musela před svým mužem schovávat, protože na tom už byl tak, že mu na hospody ani jeho výplata nestačila. Ovšem jednou mé peníze našel a utratil je. Byla jsem tehdy nesmírně naivní a stále doufala, že přijde k rozumu. Dokonce jsem mu denně připravovala do práce svačiny, dávala mu peníze na trolejbus a dlouho jsem netušila, že ho z práce už dávno vyhodili.

V práci jsem postoupila do funkce provozní účetní, na svůj vlastní návrh jsem si nechala udělat speciální »hejblátka« pro psaní na stroji, pracovala jsem i s kalkulačkou a šlo mi to. Ovšem doma byla katastrofální situace. Zdeněk a Anička začali chodit do školy, Pavlík do školky, začali mít své zájmy, Zdeněk například začal chodit hrát fotbal na Slavii a Bohemku, ovšem moje peníze pro celou rodinu nestačily. Přišly dluhy. Manžel si vzal od malíře Strnadela zálohu, že mu opraví starou intarzovanou skříň, peníze utratil v hospodě a skříň neopravil.

Moji tehdejší zoufalou situaci mi nakonec pomohli vyřešit moji spolupracovníci. Já si neuměla představit, že se vrátím ke své rodině na Šumavu se třemi dětmi a dluhy, ale moje kolegyně to viděla jinak. Zavolala k nám a jednoho dne se v Praze objevil bratr Toník se sestrou Libuškou a odvezli nás. Byly zrovna prázdniny, takže děti od nového školního roku nastoupily do školy v Loučimi, Zdeněk do třetí třídy, Anička do druhé a Pavlíka doma hlídala babička s Jiřinkou, která ještě byla svobodná a učila v základní škole.

Díky bratrovi jsem sehnala práci ve Kdyňských strojírnách, a tak jsem hned mohla splácet bratrovi dluh, protože všechny naše pohledávky v Praze vyrovnal. Manžel náš byt v hospodě vyměnil za malou garsonku, kde jsem našla na nějakou dobu útočiště, než jsem mohla odejít z Drutěvy a vyřídit všechny záležitosti spojené s přestěhováním. Zůstal v Praze sám, o děti se nezajímal a po letech jsem se dozvěděla, že byl za zpronevěry zavřený – a nakonec si vzal život.

Nová práce, nový muž

Ve strojírnách mě zařadili ke kontrole. Musela jsem se naučit číst výkresy na jednotlivé součástky a pracovat s mikrometrem. Naštěstí šlo o kulaté součástky, které se kontrolovaly pod mikrometrem pevně zavěšeným na stojánku, takžejsem to zvládala. Se šuplerou mi to bohužel technicky nešlo.

Po čase si vedoucí cechu ověřil, že opravdu píši na psacím stroji a zvládám i další kancelářské práce, a přeřadil mě jako manipulantku do soustružnické dílny. Dávala jsem dohromady podklady pro výplaty dělníků, hlídala materiál a postupně jsem přebírala administrativu i z oddělení kontroly.

Zapojila jsem se i do kdyňské organizace invalidů a snažila se pomáhat těm, kteří to potřebovali. Například jsme sháněli automobil pro Oldřicha Kubovce, který pracoval v kopírovně, trpěl muskulární dystrofií a velmi obtížně chodil. Tehdy to byl velký problém, aut byl nedostatek, jedinou možností byl příděl od ROH. Auto jsem pro něj nezískala, zato jsme si natolik padli do oka, že jsem se po letech váhání rozvedla se Zdeňkem a s Oldou jsme vytvořili novou rodinu.

Získali jsme v Kdyni byt, sice bez koupelny a se suchým záchodem na chodbě, zato hned vedle školy, kterou mé děti navštěvovaly. Bylo nám dobře, děti samy od sebe začaly Oldovi říkat tatí a časem jsme získali i to auto. Malého italského fiátka, který dal našim životům důstojnější rozměr. Už jsme se nemuseli obávat cest do zaměstnání a zpět, které pro nás dříve bývaly vysilující. Za tři stovky jsme si oba udělali řidičské zkoušky, pro mě chlapci z továrny upravili volant a řadicí páku, na jejímž konci jsem měla vysoustruhovanou jamku pro vložení zbytku mé ruky. A když nám město přidělilo pěkný dvoupokojový byt s koupelnou i WC, byla to nádhera.

Poslankyně národních výborů

Moje aktivita v organizaci invalidů způsobila, že jsem byla zvolena jako poslankyně do MěNV ve Kdyni, kde jsem pracovala v sociální a zdravotní komisi. Těšilo mě to, měla jsem radost z dětí, i když času na ně jsem neměla tolik, kolik by si zasloužily. Ovšem v roce 1973 přišla rána, když můj manžel v jedenačtyřiceti letech zemřel. To už Anička končila zdravotní školu v Klatovech a provdala se, Zdeněk měl po vojně a před svatbou, Pavlík, který se vyučil automechanikem a také měl po vojně, pracoval v ČSAD v Domažlicích a rovněž se brzy oženil.

Pět let před svou smrtí byl Olda úplně imobilní, a tak jsem ho přepravovala do práce i zpět autem. Mohl pracovat až do posledních dnů svého života, a to díky citlivým spolupracovnicím, které mu vyčlenily práci vsedě u stolu. Všude jsem ho přenášela na zádech, měla jsem praxi z Jedličkova ústavu. On to nesl těžce, stále doufal, že bude ještě chodit, a tak odmítal invalidní vozík. Mám z té doby strženou páteř a bolesti mě souží hlavně teď, když jsem zestárla.

Bylo mi jedenačtyřicet a byla jsem sama. Děti již měly své životy, a tak jsem se o to intenzivněji věnovala invalidům a své činnosti poslankyně. Ve Svazu invalidů jsem dostala nabídku placené tajemnice v poradenských okresních výborech v Domažlicích a Klatovech, a to mě lákalo. Po šestnácti pěkných letech jsem ukončila práci ve Kdyňských strojírnách, úspěšně absolvovala sociální kurz, kde nás učil skvělý vysokoškolský profesor Jesenský, a zahájila další etapu svého života.

Dva dny jsem jezdila do Domažlic, tři dny do Klatov a tu práci jsem si zamilovala. Díky svému autu jsem mohla navštěvovat všechny základníorganizace v obou okresech, a to mimo své pevné úřední hodiny. Měla jsem výborné spolupracovníky, kteří pomáhali zcela zdarma. Ostatně já to zase vracela svou poslaneckou prací, ani ta nebyla placená. Časem jsem byla zvolena za poslankyni ONV Domažlice a nakonec KNV v Plzni. Vždy jsem pracovala v sociálních komisích.

Při akcích se dávali lidé dohromady

A právě při práci ve Svazu invalidů jsem se seznámila s mým třetím manželem, Mílou Váchalem. Vzali jsme se v roce 1983 a bydleli v Postřekově, neboť můj byt ve Kdyni postupně využily ke startu do života všechny tři děti. Nejprve tam bydlela asi dva roky Anička s mužem, poté Zdeněk, když se oženil s Alenkou a narodil se jim první syn Zdeněk. Nakonec tam na šest let zakotvil nejmladší Pavel se svou bezvadnou ženou Maruškou a jejich třemi dětmi. Když i on získalvlastní střechu nad hlavou, vrátila jsem se tam já se svým mužem.

Manžel byl několik let předsedou OV Svazu invalidů v Domažlicích. I to byla dobrovolná neplacená funkce. Ale my to dělali oba rádi. Práce ve Svazu invalidů byla různorodá a měla smysl. Pracovali jsme s rodiči postižených dětí, pořádali pro děti zábavné i sportovní hry, spolupracovali jsme s Klubem invalidní mládeže, pro který jsme organizovali sportovní dny, většinou krajské, jednou dokonce celostátní. Každý rok se konal krajský turnaj ve stolním tenise, byl třídenní, s ubytováním a večerní zábavou v horské chatě Koráb. To už jsem pracovala jen pro Domažlice, v Klatovech si našli novou tajemnici. Několik let jsme pořádali i velké informační výstavy o práci v naší organizace.

Stěžejní bylo pořádání rekondičních táborů. Nejnáročnější byla příprava pro vozíčkáře, protože bylo nutné zajistit bezbariérové prostředí, což se podařilo v kempu u Horšovského Týna. Měli jsme vždy skvělé pomocníky, třeba Jednotu Horšovský Týn, primáře rehabilitačního oddělení domažlické nemocnice MUDr. Šose, TJ Jiskru a ping-pongáře ze Kdyně, Svazarm ze Kdyně i Domažlic, Svaz žen z Kouta na Šumavě…

Při těchto akcích se dávali lidé dohromady, v klubu invalidní mládeže dokonce vzniklo několik hezkých manželství a my z toho měli vždycky radost. Když Svaz invalidů ukončil na začátku roku 1990 svoji činnost, sepsala jsem o nás kroniku, která je i s fotodokumentací uložena ve Svazu tělesně postižených v Domažlicích.

S manželem, který měl nemocné srdce, jsme byli několik období členy Ústředního výboru Svazu invalidů v Praze. V říjnu 1989 jsem byla ještě na celostátním sjezdu zvolena předsedkyní Svazu invalidů. Přišel však listopadový převrat, organizace Národní fronty byly postupně zrušeny a vznikaly nové organizace. Mě ještě bývalý svaz navrhl za KSČM jako kandidátku za zdravotně postižené do ČNR. Ostatně členkou KSČ jsem byla od roku 1977.

V parlamentu

Byla jsem zvolena a v letech 1990 až 1996 jsem pracovala jako poslankyně v ČNR a pak i v Parlamentu ČR. Spolupracovala jsem hlavně s bývalými právníky ze Svazu invalidů, zejména s JUDr. Janem Hutařem, protože vznikala spousta nových zákonů a tam již byla potřeba právnických znalostí. V druhém volebním období jsem se připojila k partě poslanců, kteří se pokoušeli změnit název strany, a založili jsme poslanecký klub Levý blok. Nebyli jsme úspěšní, z KSČM nás vyloučili a do parlamentu jsme se již nedostali. Dodnes nevím, jestli jsme tehdy udělali dobře. (Levý blok byla koalice KSČM a Demokratické levice ČSFR, jež vznikla před volbami 1992. Anna Váchalová však během volebního období 1992-1996 přešla do nově vzniklé politické strany Levý blok, která v parlamentu působila nezávisle na KSČM a vznikla odštěpením od ní. Ti, kteří vstoupili do strany Levý blok, automaticky ztratili členství v KSČM – pozn. red.)

Až do roku 2018 jsem ještě byla předsedkyní Svazu tělesně postižených ve Kdyni a dlouho jsem dělala i předsedkyní OV Svazu tělesně postižených v Domažlicích. Pomohla jsem dát dohromady i základní organizaci Svazu postižených civilizačními chorobami, kde jsem nějaký čas pomáhala ve výboru. A jelikož mě trápí postupná ztráta sluchu, jsem nyní i v organizaci pro sluchově postižené.

V roce 1987 se mi podařilo získat kontakt na Krátký film v Praze, na režiséra Jana Špátu, a společně jsme připravili dokument o práci pro zdravotně postižené. Dostal název »Vstaň a choď«, promítal se před hlavními filmy v kinech a byl vyhodnocen jako nejlepší krátký dokumentární film roku. Ještě jednou se o podobný krátký film pokusil režisér Robert Sedláček v roce 2000, ale výsledek se mi vůbec nelíbil. Když později přišla další nabídka, odmítla jsem. Současná filosofie ve vnímání integrace zdravotně postižených do společnosti je jiná než v dřívější době. Nikdy nebudu souhlasit se zneužíváním citů, s litováním a jakousi skrytou žebrotou. Také nemohu souhlasit se současným systémem ve školství.

S manželem jsme si po převratu museli shánět nové bydlení, protože dům ve Kdyni, kde jsme řadu let bydleli, byl vrácen původním majitelům. Proti tomu jsme nic neměli a sehnali si v roce 1994 starší domek v Koutě na Šumavě, který byl ve špatném stavu, a tím pádem pro nás finančně dostupný. Ale byla tam koupelna a splachovací záchod, a to byl pro mne základ.

Radosti i velké tragédie

V té době jsem již měla devět vnoučat a stále se rozrůstající řadu pravnoučat. Ti nám pomohli při obnově domku i s úpravou malé zahrádky. Manžel však onemocněl rakovinou a v roce 1999 zemřel. Ještě za jeho života jsme se rozhodli odkázat domek tomu z vnoučat, které nám pomáhalo nejvíce. Domek získala Pavlínka, nejstarší dcerka syna Pavla. Dneska bydlím společně s její rodinou, mám svůj pokojík, kde mám vše, co potřebuji, včetně počítače.

Neměla bych si na co stěžovat, kdyby mě nezrazovalo zdraví a kdyby nebylo dalších ran, které mi osud uštědřil. Nejdřív to byl těžký úraz snachy Alenky s doživotními následky, na dráze při posunu přišel o levou ruku i s ramenem syn Zdeněk, v roce 1998 při autohavárii zahynula dcerka Anička s mužem, v roce 2018 zemřel syn Pavel a hned po něm jeho dcerka, moje vnučka Anička. Ale i smrt patří bohužel k životu.

Z mé samoty mě zachraňuje neteř Libuška, která mě občas vytáhne na nějaký výlet nebo kulturu. Občas jsme se scházeli jako dobrá parta bývalých poslanců parlamentu, ale to už pro moje stáří skončilo. Stále mě dovede těšit svými aktivitami dnes již 91letá sestra Libuška,která pracuje v Klubu českého pohraničí. Spřátelila se s řadou významných osobností, například s novinářem a spisovatelem Stanislavem Motlem, který v Horšovském Týně, kde Libuška žije, uspořádal řadu přednášek. Téměř všech jsem se zúčastnila a vždy to byl velký zážitek.

A nesmím zapomenout na své nejmilejší přítelkyně, které mě neopouštějí, a to jsou knihy. Vlastně si nemám nač stěžovat a myslím si, že i přes všechny kotrmelce jsem nežila nadarmo.

14. 5. 2021  Anna VÁCHALOVÁ, Kout na Šumavě